1 200 kilometrů napříč Kubou – druhá část

Blížíme se k pohoří Sierra de Nipe. Zdá se mi, že se vzduch kolem nás pomalu mění. Nejenže se mírně ochladil, ale i jeho vůně se zjemnila. Směs zeleného listí, vlhké země po nedávném dešti a vzdálená sladkost květů tvoří nenapodobitelnou chvíli.

Jsme na starobylé cestě, která kdysi sloužila jako trasa spojující farmy kávových plantáží a kakaovníků hluboko v srdci hor. Náhle náš průvodce a řidič v jedné osobě, dělá dramatické gesto a prohlásí: "Tady začíná pravá Kuba!" Rukou ukazuje před nás, kde se v dáli vlní nekonečné smaragdové kopce. "Přesně tady", vysvětluje, "se východní Kuba liší od zbytku ostrova. Zatímco turisté míří do Havany nebo na pláže Varadera, Oriente zůstává téměř divoké, nezkrocené a prastaré – po staletí".

Pohoří Sierra de Nipe

Po několika hodinách na cestě dorazíme k vodopádům na řece Guayabo, kde nás u vstupu čeká omamná vůně čerstvě mleté kávy. Personál nás vítá s takovou vřelostí a pohostinností, jako by nás znali. Při popíjení kávy na uvítanou, která má snad sto různých vrstev chutí, nasloucháme zvukům vodopádu. Místní průvodce Carlos, muž plný energie a nadšení, nám dělá společnost na cestě k vodopádům Salto del Guayabo.

Samotná cesta, kdy země pod nohama je pokryta sytě zeleným mechem a obklopena hustými kapradinami, je výjimečná. Vzduch, mlha, zpěv ptáků a občasné zvuky skrytých zvířat. Na vrcholu pohled, který se do mých očí vypálil jako živý obraz: rozlehlé údolí takřka nedotčené přírody, protkané klikatícími se vodopády jako dlouhé stříbrné nitky.

Carlos nás vede hlouběji do divočiny. Přímo ke dvěma vodopádům. Šum se každým krokem po mokré stezce mění v hukot. A pak, jako by někdo rozevřel oponu, objeví se vodopády v celé své kráse.

Stojí jako opěrné body celého světa. Voda se valí přes okraj tu skalnatých, jinde zelených stěn s takovou energií, že cítím drobné kapičky na kůži už z dálky. Vlhký vzduch je nasáklý vůní mokrého kamení. Přistupuji blíž a nechám vodu stékat po rukou. Na chvíli všechny pochybnosti a myšlenky zmizely – jen síla přírody.

Carlos vypráví legendy spojené s těmito vodopády o duších ztracených dávných i současných cestovatelů. Říká, že ti, kdo se kdy zatoulali v hustých pralesích a nenašli cestu zpět, nechávají své duše v těchto vodopádech. Jejich smích slyšíte ve vodě, jejich pláč zase v lese. Jakýsi zvláštní zvuk, jako jemné zavytí větru skrz kapky vody. Carlos ukazuje prstem: "Vidíš tenhle kámen? Původní lidé tu dřív pokládali obětiny bohům přírody – nejčastěji kámen s vytesaným symbolem pro sílu nebo ochranu. Někdy se najdou ještě dnes".

Sedíme nedaleko vodopádů. Jen zvuky přírody, cvrlikání cikád, šumění vody a nepravidelné výkřiky neviditelných ptáků tvoří dokonalou symfonii. Divoké, nespoutané, přesto vřelé a plné života.