Azorské ostrovy: Počkej chvíli, třeba se stane zázrak!

Bylo jaro a já si potřebovala pročistit hlavu. Chtěla jsem vyrazit do Nizozemska na tulipány. Koukala jsem co, kde a jak. Dívala se na zájezdy a… A naráz se mi tam objevovali Azory. A když jsem si četla, o jaké místo se jedná, bylo rozhodnuto. Zeptala jsem se manžela, jestli by jel i sem. Ano, neměl s tím problém. Teď už jen překonat můj strach z letadel. Letěla jsem sice už párkrát, ale ne, nemám to ráda. Ale cítila jsem, že teď je ta správná doba letět. A tak jsem začala plánovat cestu, bylo to velmi narychlo, takže některé věci bych vyladila jinak, kdybych měla více času.

Letěli jsme z Vídně do Porta, kde jsme měli nějaké dny na prohlídku města. Všichni mi říkali, jak je Porto úžasné, jak je krásné. Asi jsem měla velké očekávání, ale já z Porta nebyla tak unešená. Ano, domečky byly krásné, uličky malebné, ale všude hodně lidí, auta a nějaký moc velký rušno na mě. Víc se mi líbilo přes řeku v městě Gaia, odkud doopravdy pochází Portské víno. Tam byl klid, pohoda. 

Dali jsme si portské a dívali jsme se přes řeku na krásné Porto – ideál. Vím, že v parku to žilo, sice v něm bylo hodně lidí, ale čísila z nich pohoda, hráli na hudební nástroje, hráli hry, probíhala nějaká akrobacie na laně.

Co mě velmi překvapilo, tak jak portugalští řidiči (teda aspoň v Portu) pouští chodce, a to doslova všude, a dokonce i na přechodu se semaforem, i když máte červenou, zastaví a nechají vás projít. Na chodce jsou velmi ohleduplní a jsou v klidu, řidiči mezi sebou občas trochu nervozitu mají a někdy si zatroubí.

Z Porta jsme letěli na Azorské ostrovy, lépe řečeno na největší z nich, a to na São Miguel. Vzhledem k tomu, že to létání fakt nemám ráda a na Azory se nedá dostat přímo, tak jsem další ostrov neplánovala, protože jsem nechtěla další nastupování do letadla a zažívat stresy na letišti, které mám. Je to veliká škoda, ale tak třeba se zase překonám a poletíme objevovat i další ostrovy někdy příště. Neboť každý ostrov je prý jiný a krajina úžasná… Vrátím se k tomu "našemu" ostrovu. Půjčili jsme si auto a jeli jsme nejprve navštívit ananasovou plantáž. Sice je pěstují ve sklenících, ale bylo zajímavé vidět ananas v různým růstu.

Azorské ostrovy: Počkej chvíli, třeba se stane zázrak!

Markéta Rohovská @marketa.rohovska 

Málem bych zapomněla, na ostrově prý velmi často prší, nebo spíš, že počasí se vám klidně změní 20x za den. Počítala jsem s tím, takže mi ani nevadilo, že nás přivítal mírný déšť. Teplota byla příjemná, jen vysoká vlhkost ve vzduchu byla na mě nezvyklá. Ubytování jsem měla zajištěné přes booking. Měla jsem dvě různá místa, ale ostrov je tak malý, že ho přejedete na pohodu sem a tam. Naše první ubytování bylo úžasný, jednalo se o domek 2+kk se zahrádkou. I když v okolí bylo pár domečků a auta, tak večer tam byl naprostý klid. Jen ptáci a oceán byl slyšet. 

Byl to ráj. Byl to ráj i pro řidiče, ta silnice byla prázdná, teda, severní část ostrova byla poloprázdná.

Příroda je tu krásná, tím, jak tu často prší, tak trávníky mají nádhernou zelenou barvu. Naše první cesta vedla do městečka Nordeste, kde jsme si udělali krátký pěší výlet k majáku Ponta do Arnel. Sice cesta byla krátká, ale k majáku to byl pěkný sešup. Klikatá silnice a sklon obrovský. Snažilo se vyjet auto, a mělo s tím problémy, řidič se bál dupnout pořádně na plyn. Nekecali, sice jsem nebyla na Novém Zélandu, ale myslím, že by to tam opravdu mohlo vypadat jako tady. Když jsme s funěním vylezli zpátky na hlavní silnici, potkali jsme místní starší ženu, hnedka na nás začala mluvit portugalsky. Vůbec ji nevadilo, že ji nerozumíme, zeptala se nás odkud jsme a pak mluvila. S Manželem jsme si odvyprávěli, co nám asi tak říkala a shodli jsme se na tom, že nám řekla, že jsme dobří, kde jsme byli a že ona tam dříve chodila, ale už to neujde…

Náš další výlet byl z vesnice Faial da Terra a vodopádu Salto do Prego. Musím uznat, že cesty mají dobře značený a my jsme nebloudili. Připadala jsem si jako v džungli a naráz před námi vylezli. Kdo čeká nějaká divoká zvířata, tak má pravdu, ale kdo čeká asi obrovskou senzaci, bude možná zklamán, ale já byla nadšená a bylo to pro mě jiné, než když se tyto zvířata pohybují na dvorku. Jednalo se o slepice a kohouty, co žijí v naprosté volnosti v přírodě. Měli i malá kuřátka. Bylo vidět, že jsou všichni zvyklí na lidi, protože se za námi hnedka hrnuli. Viděli jsme i jak se někteří kohouti do sebe pustili. Natrefila jsem na slepičku, která se schovávala ve křoví s úplně malinkými kuřátky. V místě zvané Sanguinho za námi vyběhly dvě kočky. A protože jsem milovnice zvířat a kočky vypadaly, že nejsou prolezlé nemocemi a nemusím se bát, tak jsem si je pohladila. Jedna se rozhodla, že bude naší průvodkyní a šla s námi. Když jsme se zastavili, tak se také zastavila a čekala na nás, někdy na nás začala mňoukat, tak jsme rozešli a ona vesele s námi pokračovala. Cestou jsem viděla růst banán přímo na rostlině. Naše kočičí průvodkyně byla úžasná a já přemýšlela, co bude, až se vrátíme zpátky k autu a ona bude chtít jet s námi? Toto moje dilema kočka vyřešila jednoduše, na kraji vesnice si sedla a dál s námi nešla, ještě jsem ji zamávala a šli jsme k autu. Asi nás opravdu jen chtěla doprovodit po strmé cestě dolů a dávat na nás pozor. Šla s námi skoro kilometr.

Naše další zastavení bylo ve Furnasu. Po výstupu z auta jsme ucítili síru. Najdeme zde kouřící fumaroly, gejzíry, termální bazénky a horká bublající vřídla.

Fascinující bylo procházet se po parku s bublajícími a vřícími místy. V restauraci jsme si dali místní jídlo Kozido, toto jídlo se připravuje tak, že se zakopává do země a nechává se pomalu uvařit pomocí geotermální energie. Do jednoho hrnce se dá několik druhů mas, kapusta, mrkev, klobásky a nevím co dalšího. Chuť byla výborná, protože se to díky pomalému vaření tak dokonale propojilo, že jsme jedli a jedli, ale sníst to celé bylo nad naše síly. Pak jsme navštívili místní termální koupání. Kde jsme měli pocit, že se nám Kozido v břiše znovu uvařilo. Po koupání jsme si obešli jezero Lagoa das Furnas, toto jezero je zelené. Došli jsme k místu, kde se Kozido připravovalo. Díry v zemi, někde se kouřilo.

Další den jsme navštívili Achadinha, kde jsme si udělali okruh. Bylo nádherné počasí, modrá obloha, slunce svítilo. Naštěstí jsme většinu času byli ve stínu pod stromy. Cestou zpátky na ubytování jsme jeli ještě přes park. Udělali jsme si fotky u vodopádu Véu da Noiva. Na ubytku jsme si ještě chvíli lehli na sluníčko a relaxovali na naší zahradě. 

Jenomže pak se manželovi neudělalo dobře a celou noc ležel s horečkou v posteli a třásl se. Kolik měl teplotně nevím, ale ležela jsem vedle něho a cítila jsem, jak hoří.

 Byla jsem nervózní a bála jsem se o něho. Lítal na záchod, třásl se a bylo mu zle. Na papírek jsem si napsala, jakou máme adresu, kdybych náhodou musela volat lékaře k nám. Naštěstí jsme měli wifi, sice blbla, ale i tak jsem si mohla pouštět pohádky a svůj strach posílat někam pryč. Muži jsem podávala léky, ochlazovalo ho. Druhý den proležel také v posteli. Venku lilo, takže mi nevadilo, že nemůžeme nikam na výlet, když nepršelo jsem vylezla na zahradu, ale nechtěla jsem se dál od domu moc vzdalovat. Trochu jsem byla nervózní, že bydlíme takto odříznutí od světa, ale bylo mi příjemné, že jsme na domě a já se mohu pohybovat venku na zahradě, ale přitom získat v blízkosti.

Další den jsme se už přesouvali. Manželovi bylo lépe, sice nebyl ještě úplně fit, ale už byl schopný se přesunout. Ubytování nám zde už končilo. Další jsme měli v hlavním městě Ponta Delgada v docházkové vzdálenosti od letiště, takže jsme mohli vrátit v klidu auto den dopředu a k ránu vyrazit na letadlo. Ale to předbíhám, čekají nás tu ještě nějaký den a výlety. Přesouváme se ze severu na jih, zde je aut už o něco více, severní část byla o hodně prázdnější. Když jsme odjížděli, tak šíleně pršelo a já si říkala, že dnešní den strávíme v pláštěnkách a bez výhledu, ale jak jsme se blížili na jih, a to do Vila Franca do Campo, tak se začalo jasnit, sice nebyla modrá obloha, ale nepršelo nám. Chvílemi jen občas káplo, ale slejvák naštěstí už nebyl. Vyjeli jsme autem ke kostelu Ermida de Nossa Senhora da Paz, vystoupali jsme krásné schody a užívali si výhledu na zajímavý ostrov Ilhéu de Vila Franca.

Jeli jsme se ubytovat. Ubytování bylo trochu zklamáním. Pokoj byl krásný čistý, na uvítanou jsme dostali ananas. Ten byl výborný, sladký a holt, je to rozdíl, když si koupíte u nás nebo v místě, kde vyrostl. Ale bohužel bylo pro mě zklamáním, že pod okny furt jezdily auta. Byl to šok, když přijedete z naprostého ticha do velkého ruchu. Docela mě to překvapilo, protože to byla boční ulice a nečekala jsem, že tam bude stále někdo projíždět.

Navštívili jsme Mosteiros, kde je černá pláž. Vlny byly obrovské. Cestou jsme navštívili i bývalý hotel Monte Palace. Hotel je už přes dvacet let opuštěný. Bohužel zkrachoval, i když je na nádherném místě a v blízkosti má být prý nejhezčí výhled světa, tak bohužel díky nepřízni počasí se zde moc lidé nechtěli ubytovávat. Velmi často tu totiž prší, je mlha. Když jsme přijeli k hotelu, tak jsme právě toto počasí měli, pršelo, foukalo, a byla mlha. Do hotelu je vstup zakázán, ale moc to lidé nerespektují a navštěvují ho i vevnitř. My jsme zákaz akceptovali a do hotelu jsme se nevydali. Šli jsme na vyhlídku, co má být nejkrásnější, no viděli jsme jen mléko, říkám muži: "Počkej chvíli, třeba se stane zázrak!" Jak jsem to dořekla, tak se mlha rozestoupila. Sice ne úplně, ale bylo vidět, že jsou dole dvě jezera. Má tam být jedno modré a druhé zelené. Ale my viděli jen siluetu jezer, ale i tak to byl pro mě zázrak, a že i když počasí se úplně neumoudřilo, ale i tak mě to velmi potěšilo. 

Druhý den jsme zkusili druhý pokus, výhled už byl lepší a my tak mohli vyrazit dál, a to k jezeru Lagoa do Canario. Tady jsem si připadala trochu jako na Šumavě. Šli jsme dál a měli několik nádherných vyhlídek na okolí. Místo bylo velmi zajímavé, protože zde byly lesy, ale v okolí byla spíše měsíční krajina. Pustá, ale tak zvláštně, vůbec mě to neděsilo, naopak mě to ohromovalo. Navštívili jsme přírodní rezervaci Caldeira Velha, úžasné místo, zaplatili jsme si i koupání. Sice si zde trochu připadáte jak opička v zoo, protože jsem chodí lidé i jenom na prohlídku parku. A fotí si stromy. A termální jezírka, která jsou přeplněna lidmi. Zde jsme potkali další Čechy. Jednalo se o mladý pár. Tak jsme prohodili pár nadšených slov o ostrově. Z rezervaci jsme vyjeli a dojeli jsme k jezeru Lagoa do Fogo. Nešli jsme k jezeru, koukali jsme na něho z kopce, ale i z té dálky bylo vidět, jak jde vidět až na dno. Jeli jsme dál, cestička zase klikatá, jedeme a musíme přibrzdit, protože vidíme (je to ta nejužší část ostrova) oba kraje ostrova.

Cestou zastavujeme a děláme si krátkou vycházku do tunelů. Jde jen o krátké tunely. Ale taky fantastická věc, člověk se trochu obává, vchází do tunelu z místa, kde je vedro, slunce svítí, louka a vyleze v džungli, v místě, kde je příjemně. Je to, jak vstup do jiného světa.

Na ostrově jsme navštívili místo, kde se v Evropě pěstuje čaj. Jsou zde dvě plantáže. My jsme navštívili tu větší, a to Chá Gorreana. Prošli jsme se plantáží, navštívili fabriku a viděli i přímo, jak se čaj sušší, dává do pytlíčku.

Na ostrově je hlavní barva budov bílá a černá a jinak tomu není v hlavním městě Ponta Delgada. Město i když je hlavní, tak zde bylo akorát lidí, kde jinde se vám podaří v hlavním městě vyfotit na hlavní náměstí tři oblouky, které dříve byli vstupní bránou do města a jedná se o historickou památku. Ve městě jsme navštívili botanické zahrady. Opět musím podotknout, že to bylo úžasné. Stromy, květiny – fantastické.

Ani se mi nechtělo letět pryč, protože Azorský ostrov São Miguel je kouzelný, každé zákoutí je jiné, máte pocit, že jste navštívili několik míst po celé zemi.

 Lidé jsou tu vstřícní a milý. Ale doporučuji, pokud natrefíte na obchod, udělejte si zásoby na víc dní, protože tam to není jak u nás, že by obchody byli na každém rohu. A i když mapy ukazují, že je tam obchod, tak občas není. Jak nám se stalo (ten sever, západ je na obchody asi hůř), vystoupili jsme z auta, i když nebylo pozdě, tak dveře byly zavřené. Chtěli jsme se otočit a jet pryč, ale ze zastávky vyšla paní a naznačovala nám, ať jdeme do vedlejších dveří. Moc se nám nechtělo a šli jsme, došli jsme do místního baru. Kde za barem byl starší barman a na baru seděli dva lidé. Nevěřícně na nás koukali. Řekli jsme, že chceme nakoupit. Pán se usmál a šel nám otevřít obchod. Nevím, jestli to byl obchod nebo muzeum. Protože to vypadalo jako lékárna u nás před 50 lety. Koupili jsme si aspoň olivy a toasty, protože nás tam nic neoslovilo, ale museli jsme si koupit něco, když už nám pán tak ochotně otevřel. Ostrov je úžasný i tím, že sem moc turistů nejezdí, byli jsme zde sice začátkem května, ale asi ani přes léto sem neproudí davy. Má to svoje kouzlo, protože příroda je nezničená, plno míst je zde zadarmo a je to ráj na zemi. Silnice mě překvapily, protože hlavní byly úplně nádherné a ty vedlejší – no nejhorší byly jak u nás, a to jsem se dočetla, jak jsou tam silnice šílené, ale nejsou. Viděli jsme i divoké králíky (opravdu to nebyli zajíci, ale králíci). Jediný, co mě na ostrově vadilo, tak zde neměli krávy na pastvinách volnost, ale byly přivázány za nohu ke kolíku.

Jelikož z ostrova není přímý let do ČR, tak jsme letěli do Lisabonu. K Lisabonu chci jenom krátce. Město je to krásné, ale už je všude mraky lidí. 

Za bílého dne nám na hlavní cestě byl nabídnut asi 3x hašiš.

Jeden den jsme však vyrazili autobusem na nejzápadnější místo pevninské Evropy Mys Cabo da Roca. V Lisabonu jsme strávili asi 2,5 dne. Je zde plno nádherných staveb a asi se mi i tu líbilo i trochu víc než v Portu, jen tady už řidiči nepouští chodce, zde si musíte dávat už sakra pozor.

Dovolená byla nádherná, jela bych klidně zase, ale tentokrát bych byla delší dobu na ostrově, protože já mám raději přírodu. A taky by třeba vyšel čas i na výlet na otevřené moře na kosatky, musí to být úžasný zážitek.

Azorský ostrov São Miguel - počkejte chvíli, třeba se stane zázrak - MARKÉTA ROHOVSKÁ