Klid židovského hřbitova v Dolních Kounicích

Za úsvitu posledního srpnového dne, kdy slunce teprve nesměle vystrkuje své paprsky nad obzor, přijíždím k bráně židovského hřbitova v Dolních Kounicích. Vzduch je ještě svěží, přestože předpověď slibuje žhavý den s teplotami šplhajícími až k 33 stupňům Celsia.

Parkuji pod mohutnou korunou stromu, který jako by střežil vstup do tohoto posvátného místa. Hřbitov se rozkládá na úpatí Šibeniční hory, jejíž temná historie se vznáší nad údolím řeky Jihlavy jako těžký mrak. Místo, kde kdysi nedaleko stávala šibenice a kde plameny pohltily nešťastnou Marianu Kvapilovou, dnes skrývá pokojný odpočinek židovské komunity.

S úctou vstupuji branou na hřbitov. Svažitý terén je posetý náhrobky, jejichž nápisy vyprávějí příběhy dávno zesnulých. Procházím mezi nimi a snažím se rozluštit hebrejské a německé texty. Nejstarší z nich, datovaný rokem 1688, patří muži jménem Josua Selig ben Jacob Braunschweig.

Slunce stoupá výš a jeho paprsky začínají nemilosrdně pálit. Na jednom z náhrobků zahlédnu nádherného slimáka, jehož lesklá ulita se třpytí v ranním světle. Pomalu se sune po kameni, jako by i on chtěl vzdát hold těm, kteří zde odpočívají.

Procházím mezi asi 1500 náhrobky, které jsou roztroušeny po celé ploše hřbitova. Starší, z 17. a 18. století, se soustřeďují v severní části. Všechny jsou obráceny svými nápisy k východu, odkud přichází nový den a naděje na věčný život.

Když se chystám k odchodu, potkávám mladý pár vstupující na hřbitov. Vyměníme si tiché pozdravy, procházejíce mystickou branou, která odděluje svět živých od místa věčného odpočinku.

Opouštím hřbitov s pocitem hluboké úcty k historii a kultuře, kterou toto místo představuje. Židovský hřbitov v Dolních Kounicích není jen památkou, ale živoucím svědectvím o komunitě, která zde žila, milovala a truchlila po staletí, než byla násilně ukončena v roce 1940.

Když nasedám do auta, ještě naposledy pohlédnu na toto posvátné místo. Hřbitov, obehnán masivní kamennou zdí, stojí jako tichý strážce paměti.