Stopem po Evropě – už se rozednívalo, když jsme přímo před námi uviděli Eiffelovu věž

Nikdy před tím jsem stopem nejela. A tak daleko jsem autem nejela už vůbec ani s našima na dovolenou do Jugoslávie, když jsem byla malá. Nás cíl byl Londýn, kde jsme se měli stavit za Pepovou sestrou a pár dní tam pobýt, pak bych se ráda podívala i po Anglii, bude-li to možné a zpátky domů jinou cestou, než jsme jeli tam, abychom toho viděli více. Ještě mluvil o kamarádovi ve Francii v klášteře, kam jsme se chtěli zastavit a k jeho bratranci v Gentu. 

Přesnou mapu ale samozřejmě neměl, proč taky? Nejdříve jsme popojeli z Líšně, kde jsem oba v Brně bydleli, do Pohořelic. Tam jsme chvíli stáli u hlavní silnice a brzy nám zastavilo auto, které sice nebylo úplně nové, ale vypadalo dobře, jako závodnička. Značku si nepamatuju. Mladý řidič, mohl být tak o pět let starší než my, nám nabídl, že nás stáhne až do Lausanne.

Původně jsme sice chtěli jet jinudy, ale přesný plán jsme stejně neměli, tak jsme se rádi svezli a vzali zavděk tolika kilometry, které nám najednou naskočí na naší pouti po Evropě.

Řidič byl velmi sympatický a jmenoval se Rosťa. Řekl nám, že před revolucí emigroval do Švýcarska a už v něm zůstal. Jel svižně, takže jsme asi za deset hodin od jeho stopnutí parkovali před jeho domem v Laussane. Nechal nás přespat u sebe v ložnici a sám si lehl na gauč v obýváku. Žil sám, tak mu prý přišla naše společnost vhod. Byl v pohodě, takový uvolněný kluk, připadal mi i hezký a byl na mě moc milý. Pepa byl z něho nervózní, jak jsem si všimnula. Než jsem začala chodit s Pepou, několik let jsem měla přítele Radka. Klapalo nám to, bylo mi šestnáct, když jsme si začali, jemu dvacet. Když jsem po letech zjistila, že mne podvádí, k čemuž se ostatně i sám přiznal, tak jsem vztah s ním rázně ukončila. Pepan byl úplně jiný a já byla už starší. Dovedl být vtipný, trochu nepraktický a nebyl zdaleka takový systematik, ale byla s ním legrace a ta ty jeho nedostatky zpočátku přebila. Nebýt jeho, tak se v životě na takový výlet stopem nepodívám, tak jsem byla zvědava, jaké to bude. U Rosti jsme zůstali tři dny a pak nám ještě zaplatil jednu noc v kempu u jezera, nádherné výhledy na hory, bylo mi trapné si od něj nechat platit, ale Pepíkovi to nevadilo a přesvědčil mě, že Rosťovi dělá dobře, když nás může pozvat a postarat se o nás.

V tom našem malém stanu ale nebyl žádný komfort, tím spíše, že jsme si na noc dávali dovnitř i velké batohy.

Pepe mi pořád vykládal o fotbale, vůbec mne to ale nezajímalo. Bylo zrovna mistrovství světa v roce 1994, když jsme večer seděli ve městě v kavárně, projížděla auta s vlajkami z oken a hlasitě troubila a hlučela a lidé křičeli, spíše mě to obtěžovalo, ale protože o tom pořád mluvil a žil tím, tak si na vše dokonale pamatuji. Po několika dnech strávených v bytě a u jezera v Lousaine jsme šli stopovat na kraj města na výpadovku. Taková jedna drobnost mě varovala, že to s ním nebude lehké. Šli jsem se projít po městě, chtěl vidět olympijské muzeum a zpět jsme šli do kempu jinou cestou. Byl z toho celý pryč, prý co když zabloudíme a chtěl se znovu vrátit na stejnou cestu, po které jsme přišli a hádka byla na světě, zdaleka ne však první a poslední.

Pepa měl takový plán, že bychom se mohli stavit za jeho kamarádem mnichem, který působil ve francouzském klášteře v malém městečku nedaleko Lyonu.

Bohužel, si však nenapsal přesnou adresu, což svědčí o jeho nespolehlivosti, takže jsme se sice dostali relativně snadno do Francie nedaleko Lyonu do kempu, ale o klášteře, na který se každého ptal, jsme se nedozvěděli, takže jsme zůstali dvě noci v kempu, kde jsme poprvé a naposledy za celou cestu spolu spali. V kempu byla koupelna a pak jsme pokračovali dál směrem na sever. Po hodině stopování nám zastavil kamion a řidič mluvil skotskou angličtinou a přesvědčoval nás, ať s ním jedeme do Edinburgu, kam měl namířeno. Pepa chtěl, ale já jsem měla v plánu navštívit Paříž. Dount gou tu Parris, Parris is dirrty, gou tu Edinburra, přesvědčoval nás svou tvrdou výslovností. Tehdy jsem se hodně pohádali. Proč bychom neměli vidět Paříž, když jedeme kolem ní. Nakonec nás večer vysadil na předměstí Paříže. Šli jsme pěšky do nejbližšího hotelu a tam jsme si na recepci nechali batohy.

Celou noc jsme chodili po Paříži, bylo to celkem náročné a dobrodružné a nad ránem i únavné.

Už se rozednívalo, když jsme v dálce uviděli Eiffelovu věž a pomalu se k ní blížili. Nedala se minout, drželi jsme neustále směr přímo k ní, přesto se nám v jednom okamžiku ztratila. 

Vzápětí jsme zabočili do jiné ulice a před námi se náhle vynořila v celé své kráse. To byl takříkajíc mystický zážitek.

Taková velká věž, která na chvíli zmizela, aby se za pár minut náhle zjevila. Přišli jsem až dolů pod ni, kam nás pustili a podívali se nahoru nad sebe. Kovová konstrukce působila monumentálně. Opodál leželi ve spacácích nějací turisté nebo bezdomovci. Nahoru na věž jsme tenkrát nešli. Dostavila se únava a měli jsme co dělat, abychom nad ránem došli na nejbližší metro. Čekali jsme tam na lavičce na zastávce a jak jsme seděli, nastřádala se v nás ta celonoční únava z putování po Paříži. Začali jsme klimbat. Probrali jsem se z malátného stavu, když se opodál začali postrkovat černošští přistěhovalci, ze kterých šel strach. Bála jsem se, neboť kdyby nás v tu chvíli někdo napadl s nožem, pomoci bychom se tady na opuštěné podzemní zastávce nedovolali. Naštěstí brzy přijel vlak a dopravili jsem se celkem bez hádek a bloudění do hotelu, kde jsme měli uschované naše batožiny. Měla jsem hlad a žízeň, jen jsme poděkovali na recepci, dali jim zpropitné a bez dlouhého zdržování jsme se vypravili na autobus, abychom s ním odjeli na letiště, kam nám doporučili v hotelu, kde je výpadovka, takže bychom se měli údajně snadno dostat z Paříže zase nahoru směrem do Anglie.

Bohužel jsme však nastoupili do špatného autobusu a odjeli jsme na jiné letiště na opačnou stranu, takže tento výlet nás = mě stál veškeré mé úspory, měla jsem s sebou pro případ nouze padesát západoněmeckých marek, o které nás řidič obral a Pepek se mě ani nezastal, natož aby se s řidičem o ty peníze pohádal, náš další větší konflikt. Byla jsem ráda, že jsme se konečně odpoledne dostali na správné letiště a brzy nám na výpadovce zastavilo auto.

Oba jsme únavou a vyčerpáním usnuli, že nás musel řidič budit, dál jede jinam, než my potřebujeme, tak jsme rozespalí vystoupili a večer stopovali a naložil nás někdo, kdo cestoval do Laky District v Anglii.

Ani si nepamatuju ten trajekt, všechno jsem prospala. Když jsem se probudila, byli jsme v Anglii a za pár hodin nás nechali manželé, kteří nám zastavili, přespat u sebe na zahradě v našem malém stanu. Pár dní jsme strávili tam, okolo krásných jezer a kopců, které byly na místní poměry docela vysoké. Pak jsme se přesunuli do Londýna k Pepové sestře, která tam působila v černošské rodině jako au pair girl. Spali jsme tam v hostelu a přes den chodili po památkách a parcích. Ta jeho mladší sestra musí být pěkné číslo. Po třech dnech strávených v hlavním městě Anglie jsme se opět stopem přesunuli do Stratfordu nad Avonu a tam jsme se šli podívat na shakespearovské divadlo. Moc jsem tomu nerozuměla, protože mluvili staroangličtinou, ale chtěl to představení vidět, tak jsem šla s ním. Tady mě naštval počtvrté, protože si koupil drahou knihu o Shakespearovi, stála pětadvacet liber, takto utrácet, tak nám za chvíli dojdou všechny naše zásoby. A mně samozřejmě nekoupil nic, ani žádnou drobnost na památku, jen sobě knihu. Další den jsme chytili stopa až do Belgie, kde měl v plánu se stavit za svým bratrancem, který tam žil v Gentu. Mladý řidič, který nám zastavil, vezl za autem pojízdnou stáj s koňmi.

Byl tak unavený, že na každé červené usnul a chtěl po nás, abychom řídili, což jsme odmítli, protože jsme oba měli sice čerstvě řidičáky, ale nic naježděno, tak jsme si v noci v cizině s neznámým autem prostě netroufli riskovat nehodu.

V Belgii u Pepeho bratrance bylo fajn. Bydleli v architektonicky zajímavě řešeném hezkém bytě v centru města. Jeho bratranec měl milou ženu a pěkně jsme si po dva večery popovídali. Říkal, že s kouřením už přestal, ale večer na balkoně si opět zapálil.

Cesta zpátky trvala déle, jeli jsme ve více autech kratší úseky. Nejhorší to bylo v Německu, když jsme se už blížili k našim hranicím. Stáli jsme večer u silnice, dlouho nikdo nechtěl zastavit, tak jsme provedli takzvaný cheating (čítyng=šizení). Pepa s batohy se schoval za strom a já tam stála v krátkém tričku a kraťasech sama a mávala na okolo projíždějící auta. Zastavil mi mladý pohledný Němec. Když viděl přicházet i mého tehdejšího přítele s velkými batohy, byl velmi zklamaný.

Myslel, že stopuju jen já, a tak se nám pomstil a vysadil mezi poli, takže jsme po tmě v prachu stavěli stan a přespali na poli u silnice a bylo to velmi nepříjemné a diskomfortní, jedna z nejhorších nocí z celého našeho putování.

Druhý den jsme se zklamaní a znavení dostali do Českých Budějovic a poslední úsek jsme dojeli domů už autobusem. Cesta trvala neskutečných pět hodin a jako by to německé zklamání z poslední noci přeneslo zklamání i na nás samotné. Neřekli jsme si to už v tom autobuse, ale nálada mezi námi byla na bodě mrazu. Utrmácená po této cestě stopem po Evropě jsem se s ním poté rozešla. A to jsem nezmínila to nejhorší, že si mě fotil, jak čurám uprostřed pole, to bylo nanejvýš trapné a za hranou.

Téměř po třiceti letech naší společné cesty po Evropě jsem se rozváděla. Mám čtyři děti a Pepa nám jako realitní agent prodal náš rodinný dům. Dostali jsme za něj s manželem, teď už konečně bývalým, uff soudní tahanice trvaly pět let, víc peněz, než jsme oba očekávali. Teď už zbývá jen začít žít jinak a lépe. Čeští muži jsou oproti cizincům hrozní. Nedbají o sebe a neumějí být takoví gentlemani. Josef mi s tím prodejem hodně pomohl. Jsem mu za to moc vděčná a musím mu ještě jednou poděkovat a koupit mu nějaký dárek na Vánoce.

Pro Videa z výletů Josef Machů