Je brzy ráno, ještě téměř tma. Zvědavostí naváděný zastavuji před hotelem Camino de Hierro, ikonickou budovou. Atmosféra města je v tu chvíli kouzelná, melancholická a tajemná – jakási kubánská verze gotického rána. Rána, kdy se světlo proplétá klenutými ulicemi, ale ještě zcela neodhaluje všechny detaily.

Žízeň, kterou cítím, je téměř protivná. Procházím ulicemi Camagüey a pomalu mi dochází energie. Město se zdá být neobvykle tiché, jen sem tam zaslechnu zvuky cvrčků nebo tiché mumlání nějakého příležitostného chodce v dálce. Obchody jsou zavřené, stánky prázdné, a i ty nejrušnější ulice, které obyčejně pulzují životem, vypadají jako mrtvé.

Bílé mříže mezi červenými sloupy už zavřených obchodů vytvářejí téměř tajemný obraz nočního Camagüey. Každý z obchodů, nyní zastižený tichem, ve dne plný života, hlasitých rozhovorů, smíchu a proudů místních obyvatel i turistů.

Hladový a zároveň zvědavý opouštím hotel a vydávám se do restaurace hned vedle hotelu. Osvícený interiér a barevná atmosféra už při příjezdu poutají mou pozornost. Restaurace je situována přímo v centru města, odkud mám dokonalý výhled na malé náměstí, jež doslova žije svým vlastním životem.